7) Čekání na signál

...bude to jako z romantického filmu ... . Míša najednou otevřela oči a zmateně se rozhlíží po pokoji.
 Je vidět jak těžce zaostřuje pohledem na vše co je okolo ní a pak si pečlivě prohlíží každého z nás.
Když se ztišují podmanivé tóny klavíru, všichni máme slzy v očích a z jejích úst zazní tiché ...
,, kde to jsem , co se stalo , ahoj " , pak se protáhne a řekne ,, mám hlad ".
Tak to by bylo fakt úžasné. Možná se to někomu někdy, někde stalo, ale mohu vás ujistit, že takhle to není.

Míša leží bez jakéhokoli pohybu, jedno oko má  často pootevřené, ale vůbec nereaguje na pohyb.
Často jsem zkoušel mačkat určité body na chodidlech. Po velmi silném stisknutí nastala občas reakce  cuknutím končetiny,
ale pravděpodobně to byla jen automatická reakce těla, což nadruhou stranu bylo dobré, protože tělo reaguje.
Teď je to častější. Také pravá ruka, ta už se projevovala v Hradci, že ji Mišule občas stiskla a to dost velkou silou.
 Spočátku jsme si mysleli, že se nás Míša drží. ( spazma- následek úrazu levé hemisféry).
 A když si poprvé zívla (v Hradci), tak jsme si mysleli, že prostě jen spí a byli jsme z toho na trní. Jenže to je v kómatu časté a asi normální ( fyziologická funkce nezávislá na stavu vědomí - nejsem odborník ), ale lékaři nám pak vysvětlili jak se věci mají.
Takto je stručně popsán stav Michaely.

Stále pokračujeme ve stejném režimu a bedlivě jí sledujeme, aby nám neunikl sebemenší pohyb či jakákoli reakce.
Třeba změna tepu - na základě určitého podmětu, zvuku apd. Prostě zkoumáme .

Čekáme na signál ... .