5) Cesta z města
Dny utíkají a situace se nijak nemění. Cesta je stále stejná, začíná se projevovat únava a v běžném životě přicházejí naprosto normální situace, které člověk průběžně musí řešit. Takže teď jedete jedním vlakem na dvou kolejích. Bez pomoci a podpory se to fakt nedá zvládat, ale musíte.
Kdyby to alespoň nebylo tak daleko. Ale máme jasno. Míša není jediný den sama, navštěvuje jí omezený počet lidí, až na výjímky, jen ti nejbližší a to za jasných podmínek vždy se stejným postupem, na kterém jsme se domluvili. I když je Míšin stav stabilizovaný, tak jí ohrožuje infekce, která by mohla způsobit značné komplikace. O to jsou návštěvy složitější z důvodu režimu karantény, která je na odděleních JIP a ARO velice přísná.
Naštěstí se tento problém podařilo odstranit bez větších komplikací.
19.6.2012 nám primářka JIP zdělila, že Magnetická rezonance potvrdila DAP (Difúzní axonální poranění).To nebyla dobrá zpráva, jelikož jsme již měli nastudované nějaké informace ... . Náš postoj se nemění, jedeme dál....
No a takhle jsem jednoho krásného dne, pár dní po této zprávě přijel do Hradce. Jelikož jsem dorazil dřív, volal jsem na JIP,
zda mohu přijít ještě před tím,než začnou návštěvy, abych využil maximum času. Zamrazilo mě .... sestra chvíli mlčela a pak rozpačitě řekla, že mi předá lékaře. Nekonečná asi půl minuta čekání mě prohnala hlavou stovky myšlenek co se asi mohlo stát ...???
Až konečně ...lékař mi sděluje, že se právě chystali nám zavolat." ,,Nemůžeme již dále pro Michaelu více udělat, proto asi před půl hodinou jsme Michaelu nechali převézt do Nemocnice Jilemnice, což je ve vaší spádové oblasti." ,,ulevilo se mi."
Došel jsem si na panáka Horce do Slovenské hospody, to mám rád, vzpomínka na Tatry. Ty jsem letos chtěl Mišuli představit, měli jsme tam o prázdninách jet.
Volám Petrovi, co a jak se děje. Jedu nejbližším busem do Jičína, kde mě naloží a jedem do Jilemnice.
Pro mě Jilemnice není jakákoliv výhoda co se týče spojení a vzdálenosti, naopak. Ale pro Míšinu rodinu, ano.
Během cesty vůbec netušíme co nás čeká. A po příjezdu? To byl pro nás šok! Michaela leží na ARO. Otevřená velká místnost,kde to všude pípá a mezi více pacienty jen zatahovací plenta. Vše je ztracené, tady nemůžeme pokračovat v tom, v čem jsme započali.
V Hradci to bylo jiné.
Byla v místnosti jen s jedním klukem, který měl také úraz na skalách. Byl na tom trošku jinak než Míša. Občas jsme se s ním také snažili komunikovat, když dával najevo, že něco potřebuje... .
Ale nebojte se ... .
To ještě netušíme, že nakonec bude všechno úplně jinak, Že nastává období, které bude mít pro vývoj Michaely zásadní průlom.
